The Man With The Harmonica

http://youtube.com/watch?v=m6BQKFs3-VM

Pojďme si tento třítonový motiv, který se prolíná celou skladbou, společně postupně krok za krokem rozebrat.
Vřele doporučuji poslechnout si pro jistotu velmi pozorně celou ukázku, neboť to považuji pro čtení následujícího textů za velmi důležité.

Před napsáním článku jsem si pozorně prošel a prostudoval tónovou výbavu všech druhů ladění u chromatické harmoniky, abych se vyvaroval možnému opomenutí a překvapení v podobě nějaké zvláštní neobvyklé možnosti či řešení. Poslechnul jsem si několikrát dostupné nahrávky originálního soundtracku i ukázek na youtube, včetně nahrávky L.Plevy. Horlivým čtenářům a zejména hráčům doporučuji učinit totéž.
Je třeba vycházet z originálního soundtracku nebo si pustit film.

Kdo má po ruce 12-tónovou ladičku nebo klávesy, harmoniku nebo jakýkoliv jiný nástroj, zjistí, že melodie začíná nepochybně na tónu E, jehož začátek je asi o čtvrttónu níže, takže je zahrán klouzavě, bluesově, tedy bendovaně směrem nahoru. Bude nám pro zjednodušení tedy stačit, že můžeme považovat za výchozí - počáteční tón tón E, jednoznačně. Máme tedy to nejdůležitější, onen první úvodní tón, tón E.
Veledůležitý poznatek číslo 1.
Podle dalšího průběhu hudby současně odvodíme i to, že tento tón E je 5. tónem v dané molové stupnici. Pochází tedy ze stupnice a moll. A moll je tedy tónina, v níž se odehrává tato skladba. Tóninu zde ale v tomto případě uvádím jen na doplnění, pro naši potřebu nebude až tolik podstatná.
Co se děje následně po onom dlouhém tónu E ? Nebo lépe řečeno, co slyšíme dále po něm ?

A zde se právě dostáváme k samé podstatě věci. Slyšíme totiž najednou něco zcela neobvyklého a nečekaného - disonantní / = nelibozvučný/ souzvuk dvou tónů. Tón E a k němu nabalaný o půltón snížený tón Es. Co to má být ? Nešálí nás sluch ? Nikoliv. Je to tak.
Vezměte si do rukou diatonickou harmoniku. Zkuste si ten půltónový souzvuk na ni zahrát, kdekoliv na foukaných či tahaných tónech. Co záhy zjistíte ?
Velmi smutnou pravdu, že totiž zahrát nejde, ať děláte co děláte.
Z toho plyne, že už zde si můžeme být zcela jisti, že skladba je hrána na chromatickou harmoniku.
Pro někoho možná určité zklamání, pro jiného naopak zase radostné zjištění. Nenechte se zmást filmovou podobou scény, v níž účinkuje zcela jiná harmonika než ta, kterou ve skutečnosti slyšíte. S takovými detaily si filmaři zpravidla hlavu nelámou. Mimochodem zmíněné disonantní souzvuky použil Morricone podle mě zcela záměrně jako zvukový obraz a vyjádření konce, zmaru – předzvěst smrti, u bratra malého chlapce a na závěr jeho vraha. Několik posledních fouknutí … žádné čisté, samostatně znějící tóny, nýbrž jakoby náhodný, nelibozvučný, disonantní souzvuk deroucí se z dechu zcela na smrt vyčerpaného chlapce a posléze i umírajícího padoucha… O samoúčelném a náhodném užití této pro harmoniku zcela neobvyklé disonance nemůže být tedy vůbec řeč. Geniální nápad Morriconeho, De Geminiho ? Těžko říct.

Ale pokračujme v našich úvahách dále. Máme tedy důležitý poznatek číslo 2 – melodie je natočena zcela jistě na harmoniku chromatickou.
Blížíme se k bodu třetímu.
Tón E s oním souzvukem se opakuje dvakrát, po něm následuje tón třetí, a to sestup na tón C, a melodie s vrací zpět přes samostatný tón Es na tón E. Popsané schéma se potom nesčetněkrát během skladby kombinovaně opakuje, přidává se orchestr, jenž dodává motivu patřičnou barevnost svou harmonií. Geniálně to funguje na tom, že onen věčně se opakující tón E tvoří harmonickou součást akordu a moll, e moll, F maj, i E dur.
Máme tedy bod číslo 3-poslední třetí tón C.

Nyní musíme ještě vyřešit podstatnou věc, 4.bod. Na jakou chromatickou harmoniku je to tedy zahráno, resp. jaké ladění De Gemini použil ?
Nesnadná odpověď na obtížnou otázku.
Zde musím upozornit na důležitou skutečnost, že kromě zmíněné originální hudební verze z filmu existuje u nás veleznámá nahrávka pořízená naším vynikajícím hráčem na chromatickou harmoniku Lubomírem Plevou. Začněme tedy mistrem Plevou.

Jakým způsobem to nahrál Lubomír Pleva? Nutno předeslat, že maličko po svém, nicméně rovněž velmi dobře. Použil stejnou tóninu a moll, použil stejné tóny, nic si nevymýšlel ani nepřidával navíc. Snažil se relativně věrně zvukově kopírovat originální znění.
Jeho nahrávka se však v jednom bodu zásadně liší od originálu. A to v tom, že vynechal všechny ony výše popsané disonantní dvojzvuky Es-E. Tato skutečnost pak zásadně mění možnost způsobu hraní samotné melodie.

Pleva na nahrávce hraje na chromatiku v C ladění, o tom není žádných pochyb. Pro jeho způsob hry to byla prakticky jediná vhodná a přímo se nabízející varianta.
Takže Pleva začíná na chromatice v C ladění foukaným tónem E na 6.dírce, který musí proto vzápětí plynule bez přerušení ohnout /bendovat/ o jeden půltón na tón Es, což na chromatice lze vcelku pohodlně. Třetí tón C je pak foukaný na 5.dírce. Při přechodu zpět přes tón Es měl dvojí možnost – buďto tón Es hrát bendovaně foukaně na 6.dírce jako na začátku nebo přece jen pohodlněji na 5.dírce tahaně s registrem.
Z nahrávky lze rozpoznat, že při návratu zpět k tónu E hraje tón Es na 5.dírce právě tímto způsobem s registrem.
Mistra Plevu a jeho způsob hraní rmáme tedy vyřešen.

Jak je to ale v případě Franca De Geminiho na jeho originální nahrávce?
Tady to bude přetěžký oříšek k rozlousknutí.

Chromatikáři, vezměte si do ruky svou harmoniku a zkuste si zahrát dva půltóny vedle sebe tak, aby se základním tónem zazněl současně jeho sousední o půltón snížený. Zjistíte, že je to možné pouze jedním způsobem – musíme libovolný základní tón zahrát se zmáčknutým registrem a pak jej pustit zhruba do poloviny - zazní tak současně i ten o půltónu snížený. Musíme tedy začátek melodie hrát s registrem.Tím je vyloučena řada ladění jako C, D, F, G, A ladění. Z ladění běžně užívaných u chromatik nám zbývají pouze tři ladění, kde je možno tón E takto hrát – ladění Es dur, E dur a H dur. Na E dur by se musel hrát tón E tahaně na 4.dírce, souzvuk s povolením registru, pak ale tón C ale foukaně na dírce a zpátky na Es zase tahaně. Z originální nahrávky je však zřejmé, že hrané tóny jsou evidentně foukané, obdobně jako u Plevovy nahrávky. Zvláště přechod z tónu E na C je hrán plynule jedním směrem dechu, pouze tón C De Gemini odsadí nasazením s použitím jazyka. Tímto nám odpadá i varianta s Es dur laděním, u něhož by rovněž musela být slyšet změna směru vzduchu.

Zbývá tedy jediné možné řešení- chromatika v ladění H / B angl./dur. Výsledný způsob je pak tento :
Začátek foukaně na 6.dírce s registrem, následuje dvojzvuk na téže dírce s do poloviny povoleným registrem, domáčknutí registru zpět na tón E, to se dvakrát opakuje. Následuje dokončení celého motivu přechodem na tón C na 5.dírce s registrem a návrat přes samostatně znějící tón Es /foukaně 6.dírka bez registru/ na tón E /foukaná 6.dírka se zmáčknutým registrem. Takhle to podle mě hraje Franco De Gemini na originální nahrávce.
V praxi by to šlo udělat i tak, že by šlo použít C chromatiku a orchestr by hrál tedy v b moll a pak se celá nahrávka technicky upravila o půltón níže. Ale toto řešení mně nepřipadá pravděpodobné, proč by to někdo takto složitě realizoval, ledaže bychom připustili zcela nepravděpodobnou možnost - náhodný pokles o jeden půltón při technickém zpracování a výsledné realizaci nahrávky. Ostatně ještě o tom bude v závěru řeč.
Takže jsme v závěru našich úvah. Shrňme si to tedy stručně ještě jednou.

The Man With The Harmonica v originálním znění je nutno hrát na chromatickou harmoniku, klouzavý začátek na tónu E, s dvojzvukem Es-E, výchozí tón je s registrem, foukaně na 6.dírce, tedy chromatika v ladění H /B angl./. Rovněž jako přijatelnou alternativu je možno zvolit chromatiku E ladění se začátkem na tahané 4.dírce s registrem.
Nahrávka podle Plevy je natočena na chromatiku C ladění, začátek foukaný na 6.dírce, bez registru,
s foukaným bendingem na téže dírce, následně bez oněch dvojzvuků.
Skladbu je možno hrát nejrůznějším možným způsobem samozřejnmě i na diatoniku, ale to je jiná kapitola.

Ještě uvádím orientačně, bez notového zápisu, názorný tabulaturní zápis :

Franco De Gemini :
H dur chromatika /úvodní motiv/ :

6R 6R1/2 6R 6R1/2 6R

6R 5R 6 6R 6R1/2 6R

Lubomír Pleva :
C dur chromatika /úvodní motiv/

6 +6 6 +6 6

6 5 -5R 6 +6 6

Na dotvrzení toho všeho uvádím závěrem bonbónek - třešničku na dortu - odkaz na ukázku na youtube, kde sám Franco De Gemini ukazuje s harmonikou, jakým způsobem ten úryvek zahrál. Na youtube to zní o půltón výše, tedy od tónu F, zřejmě to ukazoval na C harmonice.
Za předpokladu, že můžeme věřit youtube, kde však celá ukázka i z filmu zní o půltón výše. Ve filmu a na originálním soundtracku zní skladba nepochybně od tónu E. Jak to tedy vlastně je ?
V každém případě je krásně vidět, že De Gemini začíná foukaně a s registrem na 6.dírce a že následuje ten divotovorný souzvuk s povoleným registrem. Video-ukázku jsem objevil zcela náhodou a v době, kdy jsem měl článek v podstatě hotov.
Měl jsem radost, že video pouze dosvědčilo a potvrdilo, že mé úvahy a domněnky byly správné. Zde je ona ukázka s F.De Geminim :

http://www.youtube.com/watch?v=K2t_UJdplg8


Víme tedy skoro vše, jakým způsobem to De Gemini hrál, v jaké to zní nakonec tónině.
Takže malá nejasnost přece jen, nahrál to na C nebo H harmoniku ? Ponechejme si tuto malinkou a nepodstatnou záhadu každý sám pro sebe. Já osobně považuji znění z filmu a originálního soundtracku za závazné, ve svých úvahách jsem z toho vycházel. Platila by tedy H harmonika a tón E.
Cílem mého článku bylo uvést na pravou míru názory, jakým způsobem a na jakou harmoniku je skladba hrána v originále. Snad jsem v celé problematice učinil trochu jasno a odstranil dosti zakořeněný názor, že ideální interpretace skladby je její hraní na diatoniku s klouzavým, bluesovým, často přehnaným bendováním mezi jednotlivými tóny.
Jestliže si pozorně vyslechnete originální nahrávku, nic takového v ní neuslyšíte.

Uvítám vaše názory a kritické připomínky k výše uvedenému textu.

Petkon