Nikdo není online
Nově příchozí:   Lubkon    Vašekp    Jirka Foukac  

Jak se hledá Haftek.

  • Napsal: Old sweat
  • Vydáno: 22. 03. 2008
  • Přečteno: 3881x

    Je sobota ráno 8.března. Na hodinách 5:15 a za okny ještě tma. Vstávám abych uskutečnil cestu na kterou jsem se už večer připravil. Vím že je zbytečně brzy ale stejně se už od půl páté neklidně převaluji v posteli a usnout znovu se nedaří.

  • Chystám si snídani, ale s chutí k jídlu je to stejné jako se spánkem. Ke krajíci chleba s máslem a plátky Kamadetu přibyl další krajíc kterým ten první přikrývám. Všechno to balím do ubrousků a igeliťáku. Spolu se zubní pastou a ještě mokrým kartáčkem to putuje do rance s foukačkami, mikrofonem, fotoaparátem, papírovými kapesníky, ručníkem, náhradními ponožkami a bateriemi. Vynáším z bytu banjo, kombo a zmíněný ranec. Ještě než zaklapnu dveře bytu, odpovídám si na otázky které mě v duchu napadají.

    Klíče od auta, mám?

    Mám.

    Doklady?

    Mám.

    Mobil?

    Mám.

    Peněženku?

    Mám. Peníze snad taky.

    Plánek cesty k loděnici?

    Nemám. Počkej, mám. Strčil jsem si ho do kapsy už večer.

    Ověšený jak Santa překonávám s rachotem demoliční čety dveře výtahu co se zavírají samy. Ještě skrz dvoje podobné se probíjím na parkoviště před dům kde už můžu všechno složit do kufru auta. S úlevou kouknu na hodinky. Je 5:45. Vyrážím směr Zábřeh.

    Cesta ubíhá docela příjemně. V sobotním slabém provozu mám brzy půl cesty za sebou a po krátké přestávce i půl slepených krajíců. Ještě krátká orientace v automapě a jede se dál.

    Konečně Zábřeh. Zastavuji a snažím se zorientovat podle plánku cesty k loděnici. Jaksi se to nedaří. Nejspíš proto, že jsem nepřijel z jihu od Mohelnice, ale odněkud ze severu. Marně hledám nějaký záchytný bod. Zastavuji na parkovišti na jakémsi malém náměstíčku a s mapkou v ruce vyhledávám pomoc. Nějaký pán se mě ochotně ujal. Dlouho mlčky otáčí mapkou a po pěti minutách suše konstatuje:

    "Odtud se k té loděnici nedostanete."

    "A mohl byste mi ukázat, kde se asi tak teď podle té mapky nacházíme?"

    "Asi tak tady někde." Praví pán a ukazuje někam do vzduchu vedle mapky.

    "Ale počkejte," dodává a se slovy "Támhle by mohl být vidět ten evangelický kostel," mne táhne asi padesát metrů od auta.

    A opravdu. Nějaká stavba podobná kostelu se tím směrem dala spíš tušit, než vidět. Poděkoval jsem, prokličkoval nějakými uličkami a s úlevou zastavil u kostela. Sláva.

    A teď ta loděnice. Podle plánku by měla být hned u toho kostela. Na výběr mám dvě cesty. Jedna končí na kraji parku a druhá vede pod železniční most někam k řece. "Tady někde musí být loděnice." Říkám si v duchu a vybavuje se mi scéna v doku z filmu Francouzská spojka se Seanem Connerym. Pokračuji po cestě z betonových panelů. Vpravo vysoká betonová zeď nějaké továrny s varováním "POZOR! OBJEKT SŘEŽEN PSY!" Vlevo něco jako zahrádkářská kolonie. Jedu pomalu, téměř krokem a snažím se zachytit každý podezřelý pohyb. Sehnutá hlava muže, od které se odrážely zimomřivé paprsky březnového slunce, jakoby něco hledala v trávě.Připadám si jako v napínavém filmu. Asi po dvou stech metrech mě zaujme nějaký záblesk a To je přece  Maxihaf!mihnuvší se postava mezi zaparkovanými auty. "Plešatá hlava francouzské spojky," pomyslel jsem si. Couvnu tři metry, abych lépe viděl otevřenou bránou do prostoru mezi stromy. Sehnutá hlava muže, od které se odrážely zimomřivé paprsky březnového slunce, jakoby něco hledala v trávě. Náhle se postava vzpřímila a já spatřil hladce vyholené tváře.

    "Tak tohle nemůže být Sean Connery," pomyslel jsem si a napětí se mne spadlo.

    "To je přece  Maxihaf!" S úlevou jsem si uvědomil že jsem na místě.

    Nastalo vítání se známými doprovázené představováním těch, které jsem doposud neměl čest poznat osobně.

     Nastalo vítání se známými doprovázené představováním těch, které jsem doposud neměl čest poznat osobně.

    Bylo to setkání v skutku příjemné a hned od začátku jsem se s partou tak příjemných lidiček cítil dobře.Hned od začátku jsem se v té partě bezva lidiče cítil dobře.

    To jsem ještě netušíl, co všechno se dá s nimi zažít když vybalí z futrálů a krabiček své opečovávané nástroje a pustí se do hraní. Ale o tom zase někdy příště. To jsem ještě netušíl, co všechno se dá s nimi zažít když začnou hrát.

    Závěrem už jen dodávám, že dodnes dlužím Maxovi poděkování. Snad ho po přečtení tohoto článku bude hřát vědomí, že právě jemu, hlavě Haafu, jsem vděčný za to, jak snadno jsem našel Haftek.

    Old sweat  


     

    [Akt. známka: 2,58 / Počet hlasů: 26] 1 2 3 4 5

    Počet komentářů: 2  |  Přidat komentář  |  Odeslat e-mailem  |  Vytisknout

    Úvodní stránka | Nahoru | Zpět | Vpřed | Přidat k oblíbeným
    Web je postaven na enginu phpRS
    (c) 2007 Maxihaf a spol