Hraní na mikrofon

Při hraní foukačky na mikrofon se používají dva různé způsoby - a oba přibližně stejně často: hraní na mikrofon ve stojanu ("hraní na stojan") a hraní s mikrofonem v ruce.

Hraní na stojan

Foukačka hraná na mikrofon ve stojanu je patrně nejčastější případ, se kterám se můžeme v praxi setkat. Nalezneme je všude, kde má mít foukačka jasný rovný zvuk, který připomíná akustické hraní bez aparátu: ve folku, country, bluegrassu, rocku i vážné hudbě.

Při hraní na stojan se používají především zpěvové dynamické mikrofony, o něco méně často pak kondenzátory. Více o typech mikrofonů...

1. Hraní na dynamický zpěvový mikrofon ve stojanu

Dynamické zpěvové mikrofony se při hře na stojan používají nejvíce. Je to způsob hraní, kdy každý člen kapely má svůj vlastní mikrofon a kapela stojí na pódiu (víceméně) v řadě vedle sebe. Hrajeme na ně téměř "kov na kov" - tedy s foukačkou těsně u mikrofonu. Je třeba dát pozor, abychom foukačkou neškrtli o mřížku mikrofonu - ráz, který tak vznikne se aparaturou mnohonásobně zesílí!

Obr: Hraní na dynamický mikrofon ve stojanu

• Držení: výhodou hraní na stojan je to, že máte volné ruce - můžete si zvuk modulovat dlaněmi, používat vibrato, tlumit, neomezuje vás šňůra.
• Dynamika: vzdálenost od stojanu při sóle nebo při doprovodu musí být konstantní a je třeba ji neustále hlídat! Paradoxně tento fakt činí začátečníkům možná největší potíže - větší, než technika hry samotná. Neustálým pobíháním, nakláněním se, kýváním do rytmu a otáčením ke spoluhráčům přivádí zvukaře k šílenství, neboť jej nutíme neustále zesilovat a zeslabovat foukačkový mikrofon. Od mixu se pak na vás snáší déšť nelichotivých upozornění... Tento způsob hraní však oceníte v momentě, kdy hrajete bez zvukaře, nebo se zvukařem, který vás nezná. Při sóle totiž přistoupíme (či nakloníme se) blíž k mikrofonu a na přiznávky při doprovodu opět foukačku od mikrofonu oddálíme. Tím máte zajištěnou hrubou dynamiku hry.

Při hraní na dynamický mikrofon je často k vidění jeden nešvar: používání téhož mikrofonu na zpěv i na foukačku. Je pravda, že hlas má podobnou charakteristiku, jako foukačka, ale - zdůrazňuji: pouze podobnou. Je tedy lépe mít mikrofon na foukačku i na zpěv zvlášť. Výhody a nevýhody obou způsobů jsem se pokusil shrnout níže:

1. Jeden a tentýž mikrofon používáte podle potřeby střídavě na zpěv i na foukačku: je to způsob méně výhodný, přesto se používá. Je vhodný ale pro pokročilejší hráče, kteří dobře zvládají práci s dynamikou, případně je výhodný u zcela konkrétních žánrů, kdy je např. cílem zkreslení nejen foukačky, ale i hlasu (chraplavý spěv na Green Bullet a pod.). Jinak lze použít pouze se zvukařem, který vás (jako kapelu včetně vašeho repertoáru, nástupu do sól apod.) dobře zná. Pokud vás bude cizí zvukař přemlouvat, že vám jeden mikrofon pro foukačku i zpěv stačí, ukloňte se mu hluboce až k zemi. Máte totiž právě tu čest rozmlouvat s jasnovidcem, který umí předpovědět, kdy půjdete do sóla a bleskurychle a správně přenastaví váš mikrofon ze zpěvu na foukačku (a po sóle opačně). Druhá možnost je, že jste potkali zvukaře z čeledi lenochodů lemplovitých - a pak pryč od něj!
2. Máte mikrofon pouze na foukačku (a pokud i zpíváte, máte zpěvový mikrofon zvlášť): výhodnější zejména pokud hrajete bez zvukaře nebo s cizím zvukařem, který neví, kdy jdete do sóla. Foukačka je totiž silnější než hlas a zvukař vás pak nemusí stále hlídat, intenzita je nastavená stále "dobře" pro zpěv i foukačku.

2. Hraní na kondenzátorový mikrofon ve stojanu

Způsob nazvučení, kdy celá kapela hraje pouze na jeden mikrofon, který směřuje často shora k celé kapele (někdy bývá zdvojen).

• Dynamiku si vytváří celá kapela stejným způsobem - jednotliví členové přistoupí blíž ke společnému mikrofonu v momentě, kdy jdou do sóla. Po něm - pochopitelně - musí opět poodstoupit. Tento typ nazvučení vyžaduje velkou disciplínu ohledně dynamiky pro celou kapelu. Zvukař nemůže vůbec ovlivnit sílu nástrojů a zpěvu jednotlivých členů kapely. V souvislosti s foukačkou se hraní na kondenzátor používá zejména v bluegrassu.
• V ostatním odpovídá držení i dynamika hraní na zpěvový dynamický mikrofon.

Obr 2: Hraní na kondenzátor

Chicago-styl:

Chicago styl vznikl při zvukových experimentech černých bluesmanů, kteří potřebovali docílit temného expresivního zvuku foukačky. Dodnes toto držení můžete právě při blues vidět. Zvuk pak může být umocněn charakteristikou použitého mikrofonu (zejména foukačkové speciály typu Green Bullet).

Výhody a nevýhody jsou vlastně přesným opakem hraní na stojan: nemusíte hlídat vzdálenost od mikrofonu, ale nemůžete si tvořit dynamiku odstoupením od mikrofonu. Navíc nemáte volné dlaně (nevytvoříte tak dokonalou "kapsu" z dlaní) nutnou na modulaci zvuku (vibrato a pod.).

Obr 3: Držení Green Bullet

• Držení: Mikrofon držíte v dlaních společně s foukačkou a foukačka má stále stejnou vzdálenost od mikrofonu. V rukou musíme tedy udržet jednu či dvě foukačky a navíc i mikrofon. K tomu je ale navíc i nutné dávat pozor, aby nedošlo ke kontaktu foukačka-mikrofon. Rázy dvou kovů mnohonásobně zesílené nejsou dobrou vizitkou foukačkáře. Navíc si koledujeme o pohlavek od zvukaře. Nejvíc se mi osvědčilo palcem a ukazovákem držet foukačku, prostředník vložit mezi ni a mikrofon jako polštářek a posledními dvěma prsty a dlaněmi držet v rukách mikrofon těsně u foukačky.
• Dynamika: Intenzitu zvuku lze regulovat pouze silou foukání - foukačku od mikrofonu prakticky neoddalujeme.

Obr 4: Hraní Chicago stylem na Green Bullet

Mikrofony typu Green Bullet mají jednu nevýhodu: nedají se upnout do běžného mikrofonního stojanu. Mnoho foukačkářů tak často řeší problém, co s neforemným kulatým mikrofonem v době, když je pauza nebo když se zrovna věnují jinému nástroji. Docela elegantním řešením se zdá být "Bullet mic holder" za 15$, který se přidá navíc k normálnímu stojanu. Nemám bohužel tušení, jestli se dováží i na náš trh. Myslím však, že šikovný kutil si jej zvládne vyrobit sám.

Obr 5: Bullet mic holder

Občas však můžete vidět při tomto stylu hraní i normální dynamický mikrofon (viz obr.) použitý a držený stejně, jako speciál.

Obr 6: Hraní Chicago stylem
na dynamický zpěvový mikrofon

Někteří (zejména bluesoví) foukačkáři pak volí kompromis mezi oběma způsoby hraní, kdy nehrají ani na stojan, ani Chicago-stylem, ale při sóle mikrofon ponechají ve stojanu a obalí jej dlaněmi ve kterých drží foukačku. Podle mého názoru je toto nejméně výhodný způsob, protože postrádá výhody obou způsobů (nemáte volné ruce, zvuk nemůžete modulovat, vzdáleností od mikrofonu si nemůžete regulovat dynamiku a ještě jste omezeni nastavením stojanu.). Výhodou snad může být jen to, že po sóle nemusíte přemýšlet, kam s mikrofonem.

Obr 7: Kompromis - "držení stojanu"

Kryt na mikrofon:

Občas jsou k vidění zejména na dynamických mikrofonech pěnové kryty (tzv. "houby"). Jejich použití spíše nedoporučuji. Levné typy "molitanu" nemají smysl vůbec, dražší speciální typy umí filtrovat určité rušivé kmitočty. Obecně však ani ty nemají velký význam. Pokud vůbec, hodí se venku (např. při větru)- znecitliví trochu mikrofon.

Obr 8: Kryt na mikrofon

Souhrn: Způsobů, jak hrát foukačku na mikrofon je mnoho. Některé z nich jsou předurčeny žánrem: v blues patrně zvolíte Chicago styl, naopak ve folku spíše hraní na dynamický mikrofon ve stojanu, v bluegrassu možná budete experimentovat s kondenzátorem. Žádný ze způsobů není chybný, vyberte si ten svůj, který vám bude nejlépe vyhovovat!